|
|
Papež
ještě žije, ale umírá. Kostely tu byly plné přes celou páteční (1.4.) noc,
probíhá to tady důstojně, čím dál častěji se tu mluví, že papež bude
prohlášen svatým. Je v podstatě úchvatné sledovat, jak se lidi stali v
těchto chvílích jakoby jednou rodinou - že se spolu modlí, rozjímají
nechtějí být sami, tvoří společenství - na těch náměstích, v kostelech - plno se sebralo a jede do Říma, aby byli co nejblíže. Je to vůbec zvláštní - s těmi Poláky
a papežem a jejich katolictvím. Tady to je spíše kult osobnosti - na
první pohled celkem odpudivá záležitost, mnohdy až směšná - odporné
betonové sochy papeže skoro na každém sídlišti (to přeháním), talíře a
kastroly s papežem a tak, ale na druhé straně autentická účast - přeci
na setkáních s ním mládež upadala skoro do beatlesmánie! To je přímo
surrealistické - milion lidi na setkání s jakýmsi starcem a šílí - v
rámci mše.
Přinejmenším neobvyklé. Plus to, že mu právem připisují zásluhy v boji s
komančem. Nesu sice papeženec, římany považuji skoro za heretiky, ale
Wojtyla byl (ještě je) divný týpek, silná osobnost a to se musí uznat.
Polská média de facto non stop přinášejí informace buďto přímo o papeži anebo nějak s touto událostí související. I komerční rozhlasové stanice hrají jen smutnou
hudbu, zábava odpadá. Každou chvíli se prostřednictvím sdělovacích prostředků dozvídáme jaký je momentální stav umírajícího polského papeže. Je to prokládané přímými
vstupy z různých míst Polska, kde se lidé sešli, aby spolu rozjímali, modlili se – takových míst je mnoho, od Zakopaného a Wadowic (rodiště Karola Wojtyly), přes
Krakov, kde je neustále dav před arcibiskupským palácem, Vratislav, Varšavu až po Gdaňsk u moře. Kostely jsou otevřené. V pátek byl dokonce přerušen prvoligový fotbalový
zápas. Jakýsi fanoušek vběhl na hřiště a řekl sudímu, že papežův zdravotní stav se náhle zhoršil. Rozhodčí po poradě s hráči a na naléhání tribun pak zápas v
36. minutě přerušil. Další ligové zápasy byly odvolány.
Stejně jako do Říma lidé se nyní sjíždějí do Wadowic – rodiště hlavy církve, neustále jich přibývá, z celého Polska, ba i z ciziny.
Pro Poláky je papež poslední žijící autoritou. Je to nepochybně jedna z nejvýznamnějších historických postav polských a snad i světových dějin vůbec.
Jan Pavel II. Karol Wojtyła (nar. 1920), papež od 1978. Biskup od 1958, arcibiskup krakovský 1963–78, kardinál
1967–78. Účastník II. Vatikánského koncilu, vedoucí Katedry Etyki společenských nauk na KUL (Katolické universitě v Lublinu). Jeho pontifikát se vyznačoval mnoha zvláštnostmi
– hodně psal, publikoval, cestoval , v Polsku byl v letech: 1979, 1983, 1987, 1991, 1999, 2002. Psal básně i dramata, v době okupace a po válce hrál amatérské divadlo, věnoval
se turistice (kajaky, horské túry). Na setkáních s věřícími uměl navázat kontakt. Dav pro něj nebyl bezejmennou masou lidí - jeho smysl pro humor mu dovoloval vytvořit
pouto s účastníky setkání. Nelze si v této souvislosti nevšimnout jeho jazykových schopností – k Čechům mluvil česky, k Němcům německy – jednoduše se snažil
mluvit bez překladatelů přímo k danému národu. Na první své pouti v roce 1979 do Polska během setkání s věřícími v Hnězdně uviděl náhle plakát s českým nápisem
„Svatý otče nezapomínej na své české děti“ - přečetl nahlas a ujistil Čechy, že nezapomíná – to bylo za dob hlubokého komunismu...
Právě tato první pouť do Polska je dnes vnímána jako symbolický počátek konce komunismu – v roce 1980, rok po pouti vznikl odborový svaz Solidarita, proběhly slavné
stávky. Tehdejší poslání hlavy katolické církve znělo „Nelekejte se“. Poláky to neobyčejně posílilo, v těch dobách bylo populární slovo
„subjektivita“ - čili cosi, co komunistický režim lidem odebíral. Církev se stala útočištěm i vzpruhou pro antikomunistickou oposici. Církev i oposice bojovala o
lidskou důstojnost, kterou podmínky života v komunistickém Polsku deptaly všude a za každých okolností. Tento boj Poláci vyhráli – nejen pro sebe, v roce 1989 papežovo
poselství Nelekejte se přineslo své plody v celém komunistickém bloku.
Samostatnou kapitolou je papežovo učení, nauka – zde nejsem kompetentní cokoliv říci. Jisté je, že ani v Polsku není moc známa. Knížky Jana Pavla II. Se sice prodávají
v mnohasettisícových nákladech, ale... Stejně tak jeho homilie rozhodně nebyly obyčejné – vždy měly nějaké konkrétní poslání, obsah.
Možná nyní přijde ten vhodný čas na důkladné prostudování slov hlavy katolické církve.
Poláci prožívají v těchto dnech prazvláštní jednotu, jakou dlouho již nezažili – snad naposledy v 89. roce během prvních svobodných, ale nedemokratických voleb.
Jednotu v smutku, bolesti, rozjímání a soustředění. Panuje tu zvláštní atmosféra – ani ne zoufalství, ba možná ani ten smutek nedominuje. Jde spíše o vážnost
situace a odpovědný přístup věřících - čili takřka celého národa (alespoň z formálního hlediska jsou skoro všichni věřící), kteří jsou spolu a chtějí modlitbou
a bděním odplatit papeži službu, kterou pro ně celý život vykonával.
v.p.
|
